KOPANÁ – TA BÁJEČNÁ HRA – V Jevíčku ve sportech vždy vládl fotbal. Hrával se zde hokej, tenis, pěstovala atletika i plavání, ale do fotbalu jsme byli zamilovaní, ten jsme obdivovali. Vyhrával svou jednoduchostí, mohl se hrát kdekoli a s čímkoli. Ať jsme kopali do tenisáku, hadráku nebo fotbalového míče, pobíhali jsme stejně nadšeně, ať to bylo na louce pod zahradami nebo na obecním hřišti, eventuelně na stadionu u nádraží. Měli jsme krásné vzory ve starších hráčích, neboť v Jevíčku začínal fotbal již začátkem 20. let minulého století. V té době byla ve městě dokonce dvě mužstva a to Sportovní klub Jevíčko a Union Jevíčko Unionka hrávala v červenobílých pruhovaných dresech obyčejné , SK obyčejně v “ slavistických “ sešívaných bílo – červených. Zásluhou , SK prof. Jindřicha Malce se oba kluby spojili a vytvořili kvalitní celek, který byl rovnocenným soupeřem Moravské Třebové, Zábřehu, Boskovicím, Lošticím aj. Nejdříve se hrálo na louce a na hřišti za Sokolovnou, ale brzy se začal budovat sportovní stadion u nádraží. Tuto dobu popisuje výstižně článek z roku 1946 uveřejněný v publikaci “ Bradova západomoravská župa fotbalová v odboji a historii „, kterou uspořádal F. V. Ryšavý. Zmíněná župa sídlila v Brně, u Hlavního nádraží nad hotelem Padovec. Zajímavý obsah článku zkráceně cituji :

,,V tomto koutku naší oblasti mají sportovci zvláštní smysl pro estetiku při budování svých hřišť. SK Jevíčko má stadion, kde se zcela správně tvrdí, že je skvěle vystavěn pro rekreaci i pro osvěžení všech místních občanů. Od roku 1921, tedy již více než 20 let, plní SK Jevíčko své poslání k prospěchu mladých lidí . Vybudoval si svou usilovnou a vážnou práci takovou pozici v místě, že již řadu let je hybnou pákou kulturní činnosti a je vzorem jiným spolkům v celém okolí . Z nepatrného finančního základu asi 9 000 Kč zřídil podnik, který je oceněn na 150 000 Kč . Na svém hřišti má vedle hrací plochy i plovárnu, velmi dobře zavedenou. Film, který by znázorňoval vývoj SK Jevíčko, mohl býti předváděn po všech našich vesnicích i městech jako vzor pro jiné kluby. V roce 1925 dostal od pozemka našeho ústavu jeden a půl hektaru půdy, přirozené pro sportovní účely zcela nezpracovaný. Dva roky se členové lopotili na tomto úhonu. Pro fotbalisty postavili hřiště a pro jevíčské občany plovárnu. Stavěli pilně, svědomitě a radostně, neboť stavěli věc, již podobně nebylo daleko v okolí. Mezitím hráli fotbalisté na louce, vypůjčené od různých majitelů. Obecenstvo i v těch dobách neskrb lilo uznáním. Ale nejen jevíčští sportovci, nýbrž i celé město se těšilo v okamžik, kdy se otevřela brána nového stadionu. To pak přišlo zvědavců, když v roce 1927 byla poprvé vpuštěna voda do betonové nádrž , která měla rozměry 40 x 22 m a postupnou hloubku od 0,5 do 2,8 metru. SK Jevíčko nesložil však ani potom ruce v klínu, aby se jen dívali na výsledky své práce. Stále, každým rokem upravuje znovu celý objekt a doplňuje jeho různá zařízení pro pohodlí návštěvníků. Postavil čtyřicet menších kabin kromě dvou velkých společenských, zřídil sprchy, hřiště pro odbíjenou, dva tenisové dvorce, kuželnu, bufet s přilehlou hostinskou místností, před níží stíny lip v letních parných měsících poskytují návštěvníkům fotbalových zápasu i plovárny osvěžení. Gramofonový zesilovač jen zábavu zpestřuje. Před výstavní vstupní branou zkrášluje celé prostranství a keře zvyšují ladnost celého podniku. Nezapomnělo se ani na vhod socha discobola od profesora M. Poláka. Malebně umístěné stromy a keře zvyšují ladnost celého podniku. Nezapomnělo se ani na vhodné stanoviště, aby bylo všestranně postaráno o pohodlí.

Těžké chvíle prožíval mnohdy výbor při rozhodování buď o nových investicích, nebo o stanovisku k jiným korporacím. Bylo to zejména v počátcích výstavby, kdy se výbor snažil přinutiti jevičskou obec, aby se zúčastnila finančně zřízení plovárny. Později z těchže důvodů jednal s jevíčskými tělocvičnými jednotami. Nebylo však dosaženo dohody ani v prvním, ani druhém jednání, poněvadž podmínky byly pro klub nepřijatelné.

A tak se postavil klub na vlastní nohy, vybudoval stadion, který je chloubou celého kraje. Zasloužili se o to zejména profesor Jindřich Malec, jenž po dvacet let stojí v čele klubu a byl posléze jmenován valnou hromadou čestným předsedou. Dále pak Ing . Miloš Bareš, Ing . Rud . Bulička, Ing . Vladimír Kovář, Ing . Lamb . Dračka a plk . Eduard Podhrázský, tito všichni byli za své zásluhy ještě s další celou řadou členů jmenováni čestnými členy, kteří se vzornou a nenáročnou prací zapsali zlatým písmem do dějin klubu. Mezi nimi jsou: zemřelý Adolf Křivánek, Emil Machorek, L. Křivánek, J. Mackerle, E. Jeřábek, A. Brabenec. Potom členové : dlouholetý místopředseda František Svojanovský, Ing. Karel Mackerle, Karel Žák, M. Sedlák, F. Zezula, František Přichystal, E. Kilián, J. Mackerle, F. Machorek, O. Marková, Jul . Podhrázská, Vlasta Kiliánová, Miluše Vrbková a Marie Lukášová.

Po dobu okupace se omezovala činnost SK Jevíčko pouze na fotbal a odbor šachový. V provozu byla také plovárna, odbor basketbalový a ledního hokeje. Spolupráce s Kuratoriem, která byla ve všech klubech nařízena, byla prováděna tak, že SK Jevíčko byl označen jako nejhorší klub z celého okresu.

V roce 1930, při oslavě 10letého trvání klubu, hrají v Jevíčku ligové SK Židenice a SK Olomouc. Jevíčské mužstvo je koncem 20. let silné, má spoustu rezervních hráčů. Velmi úspěšné mužstvo mělo Jevíčko kolem roku 1934 . Začátkem 30. let hrál za SK Jevíčko i ruský emigrant Malašenko, výborný fotbalista, který ale po jedné sezoně odchází do Mor. Slavie v Brn . Jeho balet s míčem, jakož i zákroky legendární ho brankáře Jevíčka Jenda Helešice (Pugina) byly obdivovány všemi kluky. Mužstvo Ruského reálného gymnázia bylo pro SK Jevíčko vždy těžkým soupeřem. Vzniklo v Moravské Třebové, když po porážce Dobrovolnické bílé armády na jihu Ruska v roce 1920, bylo sem přestěhováno jako celek z Cařihradu, celkem 550 žáků a 52 učitelů, vychovatelů a personálu. V Moravské Třebové působilo do roku 1934/1935, kdy bylo přeloženo do Prahy. Hrávalo divizi, po lize nejvyšší fotbalová soutěž v ČSR. Mužstvo s Malašenkem představuje mužstvo začátkem 30 . let. Znal jsem tyto hráče osobně, byli k nám – klukům – kamarádští, nikdy se nechovali povýšeně, jednali s námi jako starší bratři, radili nám a my jsme je obdivovali.

Ruští emigranti po I. světové válce jezdili po městech a hráli divadla. Při té příležitosti prodávali podobné programy.

A tak nás fotbal, ta báječná hra, pohltil a okouzleni jeho krásou jsme začali hrát jako dorostenci koncem 30 . let. Téměř celé mužstvo jsme byli stejný ročník narození. Fotbalové dovednosti jako hlavičkování, přihrávání, driblování nebo střelbu jsme cvičili denně. Potřebovali jsme jen míč a branku. Proto fotbal byl a je nejdostupnější sport. Byli jsme fyzicky zdatní, disciplinovaní, rychlí a vydrželi jsme hrát celý zápas naplno. Tehdy fotbal nebyl velký byznys jako dnes, ale naše nadšení bylo obrovské, bez hranic. Jako brankář vynikal Miroslav Skácel. Tmavé, vlnité vlasy, krasavec a frajer. Jeho robinsonády obdivovaly především dívky, z nichž vždy některá stála u jeho branky. Na obraně hrál Véna Minařík, syn přednosty železniční stanice. Vysoký, usměvavý, který vždy zařídil, že jsme k zápasům mimo Jevíčko jezdili za krabičku cigaret “ Zorek „, také vlak neodjel dříve ze stanice, eventuelně popojel jen na silnici, dokud nepřiběhl poslední opozdilec našeho mužstva. To byly časy… Na obraně hrával ještě Procházka, zvaný “ Capa „, Sláva Oblídal, Frant. Sedláček aj. tehdy se hrál útočný fotbal, v obrané dva hráči, v záloze tři a v útoku pět hráčů. V záloze hrávali Fanouš Havlíček, bezkonkurenční bojovník, fyzicky zdatný a rychlý. Nejdříve jsem také hrával v záloze, později bylo mé místo ve středu útoku. Na záloze dále hrávali Honza Hrubý, Vašek Hubený, Lojza Řehot, Bohuš Vašíček a Arne Sekanina. Na levém křídle hrával blonďatý Laďa Hlavinka, který posílal ostré centry před branku, někdy končící až na pravém křídle. Dále v útoku hrávali Tonda Hendrych, Honza Navara, Jarda Polach, Vilém Němec, Vilém Slechan, Láďa Crha, Rafael Dokoupil, Štindl aj .

S dorosty okolních klubů jsme vysoce vyhrávali. Obyčejně dvojciferným rozdílem. Začátkem 40. let jsme hráli mistrovství Čech a Moravy. Po výhrách v okolí jsme porazili dorost Boskovic, Letovic, Rajce, Rajhradu, Fortuny Brno a ještě několika dalších klubů. Když jsme odjížděli na utkání s dorostem Brno – Líšeň, hrál se v Jevíčku důležitý zápas prvního mužstva. Vedení klubu zařadilo dva neb tři hráče z našeho dorostu do prvního mužstva, takže jsme do Brna odjížděli neúplní, cestou jsme doplňovali naše mužstvo v Boskovicích, bohužel velmi nešťastně. V Brně – Líšni nastoupila proti nám jedenáctka do hola ostříhaných kluků, výborně sehraných a tvrdých. Naše slabiny se brzo projevily a prohráli jsme, Vítězný dorost Líšně hrál finále Moravy proti dorostu SK Židenice.

Je velká škoda, že fotbalová kronika, kde byly výsledky zápasů, se ztratila. Vzpomínky na dorost SK Jevíčko koncem 30. a začátkem 40. let 20. století však nevyblednou. Byla to éra vítězného tažení mezi nejlepší kluby Moravy, doba vítězství a hluboké krásy fotbalu. Na tuto dobu nelze zapomenout. Omlouvám se všem, na které jsem já zapomněl, omlouvám se i za eventuelní omyly mé paměti, která je nedokonalá a děravá.

Po roce 1942 přechází někteří z nás do prvního mužstva, někteří odchází z různých důvodů mimo Jevíčko a na dorosteneckou slávu zůstávají jen vzpomínky. Proto jsem tyto řádky napsal, zatímco se míra mého času nezadržitelně naplňuje, aby aspoň toto neúplné svědectví zůstalo zachováno.

// Jan Suchomel ČTENÍ O JEVÍČKU A MALÉ HANÉ